Děj románu prochází Josefovem na několika místech. Maiselova ulice a přilehlá Široká ulice jsou dějišti několika scén, jimiž se pohybuje postava Golema. Nejvýznamnějším místem celé čtvrti je v knize Starý židovský hřbitov, kam se Golem opakovaně vrací k hrobu rabbiho Löwa, aby zde kontemploval a čerpal mimořádnou sílu. Autor přitom pracuje s historickými fakty pozoruhodně přesně: popisuje, kdy hřbitov sloužil židovské komunitě a věnuje se i samotné historii a životu Jehudy ben Becalela. Dalším josefovským místem, které se v knize objevuje, je Staronová synagoga, kam se Golem vrací, aby vzpomínal na křeslo, na němž sedával rabbi Löw.
Brown uvedl, že pražská židovská mystika je pro něj neoddělitelně spojena s celkovým duchem Prahy jako města lidského vědomí a mysticismu. Josefov tak v románu není pouhou kulisou, ale místem, které nese symbolický i dějový náboj příběhu.
Josefov, historické Židovské město pražské, je nejmenším katastrálním územím Prahy. Leží v srdci Starého Města a tvoří dnes nejzachovalejší soubor židovských památek v celé Evropě. Jeho dějiny jsou příběhem o mnohasetletém soužití, pronásledování, rozkvětu i tragédii jedné z nejvýznamnějších židovských komunit na kontinentě.
Počátky osídlení
Nejstarší písemná zmínka o přítomnosti Židů v Praze pochází z roku 965. Arabsko-židovský kupec Ibráhím ibn Jákúb tehdy popsal Prahu jako obchodní centrum, kde židé aktivně působili. Kosmova kronika zaznamenává k roku 1091 židovské osídlení v oblasti tzv. Vyšehradské cesty, tedy podél hlavní komunikace procházející Starým a budoucím Novým Městem. Současně existovalo osídlení i na levém břehu Vltavy, přibližně v místech dnešní Mostecké ulice na Malé Straně.
Území pozdějšího ghetta bylo pravděpodobně obydleno ještě před příchodem Židů, neboť tudy vedla důležitá obchodní cesta spojující vltavský brod u dnešního Mánesova mostu s osadou německých kupců na Poříčí. Předpokládá se, že nejprve vznikla osada Židů přicházejících z východu, z Byzance, se synagogou zvanou Stará škola, jejíž místo dnes zaujímá Španělská synagoga. Teprve po vybudování Juditina mostu kolem roku 1170 se hlavní obchodní trasa přesunula jižněji a na místě dnešního Josefova vznikl prostor pro rozšíření a zakořenění zdejší komunity.
V poslední čtvrtině 13. století, v době vzniku Staronové synagogy, jedné z nejstarších gotických staveb v Praze, již byla komunita pevně usazena. Zajímavostí pražského ghetta je, že jeho dvě části, východní kolem Staré školy a západní kolem Staronové synagogy, se nikdy nespojily v jeden celek, nýbrž zůstaly trvale odděleny ostrůvkem křesťanských domů s kostelem sv. Ducha.
Středověké ghetto: hradby, brány a pogromy
Středověké Židovské město bylo od okolní křesťanské zástavby odděleno šesti branami. Přesto nebyly jeho okrajové části vždy pevně ohraničeny. Komunita čelila opakovaným vlnám protižidovských nálad, které v letech 1389, 1422 za husitského povstání a v roce 1448 přerostly v pogromy s četnými oběťmi na životech i majetku.
Středověký židovský hřbitov ležel od roku 1254 na území dnešního Nového Města v místech pozdější Vladislavovy ulice. Říkalo se mu Židovská zahrada. Za vlády Vladislava Jagellonského byl v roce 1478 zrušen, avšak v té době již byly zakoupeny dvě sousední křesťanské zahrady, jež se staly základem dodnes z větší části zachovaného Starého židovského hřbitova.
Vypovězení za Ferdinanda I. a Maxmiliána II.
Velmi dramatické bylo období poloviny 16. století. Ferdinand I. roku 1541 vyslyšel naléhání staroměstských měšťanů, kteří Židy obvinili z finančních podvodů, a nařídil jejich vypovězení ze země. Termín odchodu byl opakovaně odkládán a bohatší rodiny si kupovaly glejty umožňující pobyt v Praze, avšak většina obyvatelstva se během dvou let vystěhovala. Kdo zůstal, musel nosit viditelné označení. V roce 1557 byly glejty zcela zrušeny a celá komunita opět vypovězena.
Židé dokázali lhůtu pro odchod postupně prodlužovat a v roce 1567 dosáhli u Maxmiliána II. potvrzení původních privilegií pro všechny trvale usedlé rodiny. Noví přistěhovalci se však nadále přistěhovat nesměli.
Zlatá éra: Rudolf II., Mordechaj Maisel a rabbi Löw
Po letech existenční nejistoty nastala za vlády Rudolfa II. doba největšího rozkvětu v celé historii ghetta. Rudolf II. potvrdil židovská privilegia roku 1577 a ghetto se začalo rozrůstat přikupováním nových domů a novou výstavbou. Tato stavební éra je neodmyslitelně spjata se jménem Mordechaje Meisla (1528–1601), primase židovské obce a zároveň bankéře Rudolfa II.
Maisel byl nejbohatším a nejzasloužilejším mecenášem ghetta své doby. Roku 1564 založil v sousedství hřbitova školu talmudu, synagogu, která nese jeho jméno jako Klausová, a nemocnici s lázní. V roce 1568 se podílel na výstavbě židovské radnice a přidružené Vysoké synagogy. Roku 1591 získal privilegium ke stavbě vlastní soukromé synagogy, dnes zvané Maiselova. Na vlastní náklady nechal vydláždit ulice ghetta a zakoupil zahradu k rozšíření hřbitova.
Rudolfínské období je nerozlučně spojeno také s postavou legendárního rabbiho Löwa, vlastním jménem Jehuda Liva ben Becalel (asi 1520–1609). Löw prožil v Praze druhou polovinu svého dlouhého života a vynikl jako největší znalec talmudu v tehdejším židovském světě. Zabýval se rovněž přírodními vědami, astronomií a astrologií. Právě jemu připisuje nejznámější pražská legenda stvoření umělé bytosti zvané Golem, která měla chránit obyvatele ghetta před útoky. Historicky doložené styky Löwa s Rudolfem II. sice nejsou, avšak jeho náhrobek na Starém židovském hřbitově patří k nejvyhledávanějším místům celého Josefova.
Nástupcem Maisela u dvora Rudolfa II. se stal bohatý obchodník Jakub Bassevi (1580–1634). Ten po porážce stavovského povstání roku 1620 skupoval levně domy po exulantech a ghetto tak rozšířil o téměř čtyři desítky dalších domů. Bassevi byl jako vůbec první Žid v celé habsburské monarchii povýšen do šlechtického stavu s predikátem z Treuenberka.
Přelidnění, mor a zkáza ohněm
Druhá polovina 17. století přinesla do ghetta velký příliv nových obyvatel, zejména v souvislosti s vyhnáním Židů z Vídně v roce 1670. S více než 11 tisíci obyvateli se pražské ghetto stalo jednou z nejlidnatějších židovských obcí tehdejší Evropy. Přelidnění mělo však katastrofální důsledky. V roce 1680 zdecimovala ghetto morová epidemie.
O pouhých devět let později, v červnu 1689, vypukl na Starém Městě v Kaprové ulici rozsáhlý požár, který se přehnal celým Židovským Městem a zničil všech 318 domů. Zvažovalo se, zda ghetto vůbec obnovit, nebo přesunout jeho obyvatele na okraj Prahy. Nakonec byla obnova povolena za podmínek, že ulice budou přímé a rozšířené a domy pouze kamenné. Z praktických důvodů se však zástavba obnovila na stejných půdorysech, protože solidní kamenné domy, které požár přežily, by bylo škoda strhnout. Obnova trvala přibližně do roku 1703 a počet obyvatel opět přesáhl 11 tisíc osob.
Soupisy, omezení a Marie Terezie
V roce 1729 proběhl podrobný soupis ghetta. Bylo zaznamenáno 333 obytných domů, v nichž žilo 2335 rodin, a tři desítky veřejných budov. V téže době platilo omezení, které zakazovalo zakládat rodiny jiným než prvorozeným synům, protože celkový počet povolených židovských rodin v zemi byl pevně stanoven a nesměl být překročen.
V prosinci 1744, za vlády Marie Terezie, přišel další pokus o radikální řešení. Záminkou bylo údajné spolčení Židů s nepřítelem za pruské okupace Prahy na podzim téhož roku. Do poloviny roku 1745 museli všichni obyvatelé ghetta Prahu opustit. Část z nich se přestěhovala do nedaleké Libně a okolních obcí, kde vyčkali až do roku 1748, kdy bylo vypovězení odvoláno. Domy ghetta, prázdné po dva roky, nalezli jejich majitelé zpustošené a vykradené. Sotva byly dokončeny opravy, vypukl roku 1754 další obrovský požár, který znovu zničil 190 domů, synagogy, radnici i nemocnici.
Josefínské reformy a jméno Josefov
Zásadní změnu přinesla osvícenská vláda Josefa II. Tolerančním patentem a řadou dalších nařízení byly Židům uvolněny přístupy do veřejných škol a na univerzitu, mohli nabývat majetek i mimo ghetto, svobodně se učit řemeslům a podnikat. Padla řada přehrad izolujících židovské obyvatelstvo od křesťanského, Židé již nemuseli nosit viditelné označení a z ghetta se mohli volně stěhovat do celé Prahy. Nastal postupný odliv majetných rodin, který se zesílil v průběhu 19. století.
Rok 1848 přinesl Židům plné občanské zrovnoprávnění. O dva roky později, v roce 1850, bylo území ghetta oficiálně připojeno k Praze pod novým názvem Josefov, na počest Josefa II., a označeno jako V. pražská čtvrť. V té době již zůstávali v bývalém ghettu převážně jen chudší nebo ortodoxní rodiny. Podle statistik z roku 1880 klesl počet Židů v Josefově na pouhou třetinu až čtvrtinu oproti dřívějšímu stavu.
Asanace na přelomu 19. a 20. století
V poslední čtvrtině 19. století přelidněný a zanedbávaný Josefov znatelně chátral. Domy byly neudržované, hygiena na nejprimitivnější úrovni. Blízkost řeky a nízká poloha způsobovaly pravidelné záplavy a vlhké sklepy. Statistiky dokládaly nadprůměrnou nemocnost a úmrtnost. Po vzoru jiných evropských měst se pražská obec v 80. letech 19. století rozhodla k nejradikálnějšímu řešení: asanaci formou demolice veškeré staré zástavby.
Původní Židovské město bylo koncem 80. let 19. století jako chudinská a zdravotně závadná čtvrť odsouzeno k demolici. Přestavba probíhala přibližně od roku 1893 a přinesla zboření drtivé většiny původní zástavby. Na jejím místě vznikly reprezentativní nájemní domy ve stylu secese a historizujících slohů. Z ghetta se zachovalo jen několik nejvýznamnějších staveb, Staronová synagoga, Židovská radnice, Starý židovský hřbitov a synagogy Klausová, Maiselova, Pinkasova, Španělská a Vysoká.
Druhá světová válka a holokaust
Nejtemnější kapitolou dějin Josefova se stala druhá světová válka. Po nacistické okupaci v roce 1939 byli pražští Židé systematicky zbavováni práv a majetku a postupně deportováni do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Z opuštěného Josefova se stalo skladiště konfiskovaného majetku. Po skončení války zůstalo velké množství pozůstalostí v péči Židovského muzea, protože jejich původní majitelé byli zavražděni v táborech a nenašel se nikdo, kdo by si věci převzal. Díky tomu se Židovské muzeum v Praze stalo druhým největším židovským muzeem na světě.
Josefov dnes
Dnes je Josefov jedním z nejnavštěvovanějších míst v Praze a zároveň živým centrem pražské židovské komunity. Památky spravuje Židovská obec v Praze a Židovské muzeum, které sdružuje Staronovou synagogu, Starý židovský hřbitov, synagogy Pinkasovu, Klausovou, Maiselovu a Španělskou. Pinkasova synagoga slouží jako památník téměř 80 tisíc českých a moravských Židů zavražděných za holokaustu, jejichž jména jsou vypsána na jejích zdech.
Josefov je dnes nejen turistickým magnetem, ale i místem živé paměti. Uchovává víc než tisíc let příběhu komunity, která zásadně ovlivnila kulturní, intelektuální i hospodářský život Prahy, a připomíná, jak tenká může být hranice mezi rozkvětem a zkázou.