Kabala je mystická větev judaismu, která se pokouší odhalit skryté dimenze Božího stvoření a nalézt přímou cestu ke spojení s Bohem prostřednictvím hlubšího výkladu posvátných textů. Slovo kabala pochází z hebrejského kořene k-b-l a znamená doslova přijímání či tradice, tedy vědění předávané z generace na generaci ústně, jen zasvěceným. Na rozdíl od veřejné výuky Tóry a Talmudu byla kabala po staletí záměrně utajována a přístupná pouze zralým učencům, kteří prošli důkladnou přípravou.
Původ a základní myšlenky
Kořeny kabaly sahají do talmudicko-midraššického období prvních staletí našeho letopočtu, kdy vznikala spekulativní literatura o Boží trůnní síni (Merkava) a o aktu stvoření (Ma'ase berešit). Za skutečný zrod kabaly jako ucelené soustavy bývá označováno 12. a 13. století v jižní Francii a Španělsku. Tehdy vznikl text Bahir a především monumentální Zohar, Kniha záře, sepsaná španělským kabalistou Mošem de Leonem ve 13. století, ačkoliv tradice ji připisuje talmudickému učenci Šimonu bar Jochajovi z 2. století.
Ústředním pojmem kabaly je nauka o sefirot, deseti božských emanacích, jimiž Bůh tvoří a udržuje svět. Sefirot jsou zobrazovány jako strom, Strom života, jehož větve sahají od nekonečného Boha (Ejn Sof) přes inteligenci, moudrost, krásu, sílu a milosrdenství až ke království, tedy k hmotné existenci. Každá ze sefirot odpovídá určitému aspektu Boží povahy i lidské duše. Kabala učí, že svět vznikl z Božího slova, a přesná kombinace písmen hebrejské abecedy proto v sobě skrývá tvůrčí sílu, která může být za výjimečných okolností znovu aktivována.
Kabala a luriánská mystika
Nový rozkvět kabaly nastal v 16. století v palestinském městě Safed, kde působil Jicchak Luria, zvaný Ari, Lev. Luriánská kabala přinesla dramatické vize o kosmické katastrofě (švirat ha-kelim, rozbití nádob) a o tikunu, nápravě světa, k níž může přispět každý člověk dodržováním přikázání a mystickou meditací. Luriánské myšlenky se záhy rozšířily po celé diaspoře a výrazně ovlivnily pozdější chasidské hnutí.
Kabala v Praze a na rudolfínském dvoře
Praha zaujímala v dějinách kabaly výjimečné postavení. Císař Rudolf II., který přenesl svůj dvůr do Prahy, byl kabalistickými myšlenkami fascinován. Shromažďoval alchymisty, astrology i učence zabývající se židovskou mystikou a jeho dvůr se stal místem, kde se kabala setkávala s hermetismem, novoplatonismem a ranou přírodní vědou. Přitahoval postavy jako anglický okultista John Dee, který v Praze demonstroval andělská zjevení skrze svého média Edwarda Kelleyho.
V samotném židovském ghettu pak kabalu hluboce studoval rabbi Jehuda Löw ben Becalel, jehož vliv na kabalistické myšlení jeho doby byl mimořádný. Löw věřil, že pochopení kabaly a zejména Božích jmen a jejich kombinací otevírá cestu k hlubšímu poznání struktury světa. Právě v tomto myšlenkovém prostředí vznikla legendy o Golemovi, oživené bytosti z hlíny, jejíž existence by bez kabalistické nauky o tvůrčí moci písmen a Božích jmen byla nemyslitelná.
Kabalistické myšlenky se v rudolfínské Praze mísily se snahami alchymistů o přeměnu kovů a nalezení elixíru nesmrtelnosti. Oba proudy sdílely přesvědčení, že hmotný svět ukrývá skryté síly přístupné tomu, kdo odhalí správný klíč. Praha tak na přelomu 16. a 17. století představovala jedinečné místo, kde hebrejská mystika, renesanční magie a raná věda vytvářely neopakovatelnou atmosféru.
Kabala v románu Dana Browna
Dan Brown ve svém románu Tajemství všech tajemství těží z kabalistické tradice na několika rovinách. Motiv emet a met na Golemově čele vychází přímo z kabalistické nauky o tvůrčí moci Božích jmen. Kabala také formuje způsob, jakým Brown pracuje s Josefovem jako místem skrytého vědění, jež přežívá staletí pronásledování a asanací. Pražské ghetto v jeho podání je prostorem, kde minulost a přítomnost splývají, kde středověká mystika koexistuje s moderními záhadami.
Kabala za hranicemi judaismu
Od renesance pronikla kabala hluboko do křesťanského a poté i světského myšlení. Křesťanská kabala, rozvíjená učenci jako Pico della Mirandola nebo Johannes Reuchlin, se pokoušela kabalistické pojmy interpretovat kristologicky. V 19. a 20. století si kabalu přivlastnila okultní hnutí, rosenkruciáni a svobodní zednáři, a v současnosti zažívá popularitu jako populárněduchovní trend, který ale bývá od původní židovské tradice značně vzdálený. Kabalistické symboly, zejména Strom života a hvězda o šesti cípech, pronikly do světové ikonografie tak hluboce, že jejich původní smysl bývá zapomínán.
Zajímavosti a pověsti
Podle kabalistické tradice obsahuje hebrejské slovo pro Boha, Šem ha-mforaš, tajné nevyslovitelné jméno o 72 trojpísmenných kombinacích, které lze odvodit ze tří po sobě jdoucích veršů Exodu. Ten, kdo by toto jméno znal a dokázal jej správně vyslovit, měl být schopen konat zázraky, oživovat mrtvé a přetvářet hmotu. Právě přístup k tomuto jménu byl v legendách o Golemovi předpokladem pro oživení hliněné bytosti.
Kabala zná také nauku o gilgul nešamot, stěhování duší, která předpokládá, že duše prochází řadou životů, dokud nedosáhne své nápravy. Tato myšlenka pronikla do mnoha pražských legend, v nichž se duše zemřelých rabínů a učenců vracejí, aby dokončily nedokončenou práci nebo splnily zapomenuté sliby. Starý židovský hřbitov, kde jsou pohřbeni jedni z největších kabalistů střední Evropy, byl v tomto kontextu vnímán jako místo, kde závoj mezi světy je zvláště tenký.