Málokterý panovník zanechal ve městě tak hlubokou stopu jako Rudolf II. Habsburský. Císař Svaté říše římské, král český a uherský, který v roce 1583 přenesl své sídlo z Vídně do Prahy, proměnil české hlavní město v jedno z nejvýznamnějších kulturních a vědeckých center tehdejší Evropy. Praha se za jeho vlády stala místem, kde se věda prolínala s alchymií, astronomie s astrologií a dvorní okázalost s temnou mysteriózností, a právě tato atmosféra přetrvává v její atmosféře dodnes.
Životní příběh
Rudolf II. se narodil 18. července 1552 ve Vídni jako druhý syn císaře Maxmiliána II. a jeho manželky Marie Španělské. Dětství a dospívání prožil na španělském dvoře Filipa II., kde získal vzdělání odpovídající nejvyšším standardům habsburské dynastie – ale také chorobnou uzavřenost a podezíravost, která ho provázela po celý život. Španělská formální strohost a katolická přísnost se v jeho charakteru zvláštně mísily s otcovým humanismem a otevřeností vůči novým myšlenkám.
Po návratu do střední Evropy byl roku 1572 korunován uherským králem a o tři roky později i králem českým. V roce 1576, po otcově smrti, se ujal i hodnosti císaře Svaté říše římské. Byl tehdy čtyřiadvacetiletý muž, vzdělaný, umělecky nadaný, avšak temperamentně nevyzpytatelný, střídání záchvatů pracovního nadšení s hlubokými depresemi, které jeho současníci nazývali „španělskou melancholií", ho provázelo po celý život.
Rozhodnutí přesunout císařský dvůr z Vídně do Prahy v roce 1583 změnilo osud obou měst. Rudolf tím dal Praze symbolický i skutečný statut středu světa, přinejmenším středu habsburské moci. Pražský hrad se stal jeho pevností, laboratoří, muzeem i vězením zároveň. Čím hlouběji se císař ponořoval do svých sbírek, vědeckých pokusů a okultních zájmů, tím více se odtrhával od reality politického řízení. A čím více zanedbával vladařské povinnosti, tím víc rostla Praha jako město géniů, podivínů a vizionářů, které Rudolf přitahoval ze všech koutů světa.
Praha jako centrum světa
Za Rudolfovy vlády se Praha proměnila v kosmopolitní metropoli evropského formátu. Na císařův dvůr přicházeli astronomové, alchymisté, malíři, sochaři, filozofové, astrologové i dobrodruzi. Rudolf jim nabízel zázemí, laboratoře, ateliéry i přístup ke své legendární kunstkomoře, sbírce uměleckých děl, přírodních kuriozit a vědeckých přístrojů, která neměla v Evropě sobě rovné.
Mezi nejvýznamnější osobnosti rudolfínské Prahy patřili astronomové Tycho Brahe a Johannes Kepler, kteří na Hradě pracovali na přelomových vědeckých poznatcích. Brahe zde dokončoval svá přesná pozorování pohybů planet, Kepler na jejich základě formuloval zákony planetárního pohybu, jež položily základy moderní astronomie. Vedle nich pobývali v Praze malíři Giuseppe Arcimboldo, jehož fantaskní portréty sestavené z ovoce, zeleniny a knih se staly ikonami rudolfínské doby, i Bartholomeus Spranger, Hans von Aachen a mnozí další umělci. Matematici, lékaři, kabalisté a mágové, Praha se stala místem, kde se hranice mezi vědou a magií teprve hledala.
Zvláštní kapitolou jsou Rudolfovy alchymistické zájmy. Císař věřil v možnost transmutace kovů i v elixír nesmrtelnosti a financoval desítky alchymistů, kteří v laboratořích pod Hradem i jinde ve městě vedli své pokusy. Mnozí z nich byli šarlatáni, jiní však, jako anglický okultista John Dee nebo jeho spolupracovník Edward Kelley, přitahovali pozornost celé vzdělanecké Evropy. Praha se tak stala symbolem místa, kde rozum a magie sdílely jednu epochu.
Kunstkomora a odkaz sběratele
Rudolfova kunstkomora, Kunstkammer, patřila k největším divům své doby. Císař shromáždil přes třicet tisíc předmětů, obrazy Dürera, Tiziana, Bruegela a Rafaela, starověké sochy, astronomické přístroje, mechanické hračky, přírodní rarity, nerosty, vycpaniny exotických zvířat, magické amulety i vědecké instrumenty. Prostory Pražského hradu, kde sbírka sídlila, byly pro vybrané návštěvníky zároveň galerií, přírodovědným muzeem i kabinetem kuriozit.
Tragický osud sbírky je příběhem o zkáze, která následovala po Rudolfově smrti. Velká část kunstkomory byla v roce 1648 jako válečná kořist odvezena švédskými vojsky, která vyplenila Prahu v závěru třicetileté války. Mnohá díla skončila ve Stockholmu, Mnichově nebo Vídni. Praha tak přišla o poklady, které by za jiných okolností tvořily základ jednoho z největších muzejních komplexů světa.
Pád a závěr vlády
Rudolfova neschopnost plnit vladařské povinnosti vedla postupně k jeho politické izolaci. Odmítal se ženit, neustanovil nástupce, přenechal řízení státu oblíbencům a stahoval se stále hlouběji do svého světa sbírek a vědeckých pokusů. Bratři využili jeho slabosti a roku 1608 byl Rudolf donucen postoupit vládu nad Uhrami, Moravou a Rakouskem svému bratrovi Matyášovi. O dva roky později přišel i o českou korunu.
Poslední dvě léta svého života strávil Rudolf jako faktický vězeň na Pražském hradě, panovník bez moci, obklopený zbytky svých sbírek ve městě, které sám učinil velkým. Zemřel 20. ledna 1612 a byl pohřben v katedrále sv. Víta. Praha ho oplakávala jako vlastního, možná proto, že nikdo jiný neproměnil její charakter tak zásadně a tak nevratně.
Rudolf II. v románu Dana Browna
Dan Brown ve svém románu Tajemství všech tajemství navazuje na rudolfínskou Prahu jako na místo, kde se věda a okultismus prolínaly s nebezpečnou intenzitou. Postava Rudolfa II. a jeho dvorní kultura tvoří jeden z historických pilířů románového příběhu, Hrad jako centrum tajemství, alchymistické laboratoře jako místa skrytého vědění, kunstkomora jako úložiště předmětů s dvojím významem. Brown mistrně využívá skutečnost, že rudolfínská Praha byla místem, kde lidé upřímně věřili v možnost přeměnit olovo ve zlato, odhalit filozofický kámen i komunikovat s anděly, a kde tato víra koexistovala s astronomií, která změnila naše chápání vesmíru.
Stopy Rudolfa II. jsou v Praze přítomny na každém kroku: v architektuře Hradu, v názvech uliček pod ním, v exponátech muzeí i v samotném geniu loci města, které si ze své zlaté éry uchovala cosi nevysvětlitelného, přesně tak, jak to Brown ve svém románu zachytil.