Od gotické zdi k baroknímu bastionu
Příběh tohoto místa sahá až do roku 1348, kdy Karel IV. nechal v rekordním tempu dvou let vybudovat hradební zeď okolo nově založeného Nového Města pražského. Zeď měřila přes tři a půl kilometru, dosahovala výšky až deseti metrů a byla doplněna čtyřmi branami a téměř dvaceti věžemi. V úseku nad Nuselským údolím kde jsou vlhké louky, hluboký potok a strmé stěny tvořila příroda sama přirozenou překážku, před níž by útočník zaváhal bez ohledu na výšku hradeb.
Zásadní proměna přišla po roce 1648, kdy Prahou otřásly důsledky Třicetileté války a bylo jasné, že středověké zdi nedokážou odolat modernímu dělostřelectvu. Na novoměstské straně bylo rozhodnuto o výstavbě pěti nových bastionů výběžků pětiúhelníkového půdorysu, specialně navržených tak, aby eliminovaly mrtvé úhly a umožnily dělostřeleckou palbu podél hradebních zdí. Projekt vypracoval italský vojenský inženýr Giuseppe Priami z Rovereta, který pracoval jako nástupce Contiho a jehož systém propojoval bastiony rovnými hradebními úseky zvanými kurtiny. Bastion U Božích muk byl mezi prvními dokončenými vznikal jako takzvaný „neúplný bastion" ještě před rokem 1700, kdy byl dokončen sousední Bastion Karlov. Barokní hradby nebyly postaveny odděleně, ale doslova vrostly do starší gotické struktury, základy a část zdiva ze 14. století jsou zachovány dodnes a jsou viditelné při procházce podél ulice Horská.
Zajímavostí je, že původně stávaly nad Nuselským údolím bastiony dva. Ten druhý se nacházel v místech, kde dnes ústí Nuselský most, zanikl teprve ve 20. století s výstavbou nemocnice na Karlově, která pak sama musela ustoupit stavbě mostu. Bastion U Božích muk tak přežil jako jediný a dnes nese svědectví o celém obranném konceptu.
Od pevnosti k zapomenutému místu a zpět
Se vznikem novodobé armády ztratily bastiony svůj vojenský smysl a na počátku 19. století se začaly hradební valy přetvářet na parky a promenády. Po roce 1875, kdy byla Praha prohlášena svobodným městem, se opevnění postupně bouralo, zachován zůstal jen úsek od Botiče ke Karlovu, v němž leží i Bastion XXXI. Na konci 20. století tu stála polorozpadlá někdejší dezinfekční stanice, hradby byly v havarijním stavu a bastion byl pro veřejnost zcela nepřístupný, zarostlý náletovou zelení a zavalený sutí. Proměnu přinesla revitalizace v letech 2010–2012 na základě vítězného návrhu z architektonické soutěže vypsané Městskou částí Praha 2. Nové zázemí bylo záměrně zapuštěno pod povrch, aby nenarušovalo panorama, skrytá restaurace s prosklenou stěnou obrácenou k Vyšehradu se stala součástí bastionu, nikoli jeho konkurentem. Obnovena byla i stěnová kaple z 18. století a soudobá skulptura božích muk.
Tato někdejší obranná stavba chránila jižní okraj města v 17. a 18. století. Dnes slouží zcela jinému účelu, z obnoveného bastionu je terasa s kavárnou a tichý výhled, který v jasný den obsáhne Nuselské údolí, siluetu Vyšehradu s charakteristickými věžemi a v pozadí Strahov, Petřín i Pražský hrad. Jde o jeden z pohledů na Prahu, které se nevyskytují v průvodcích a přesně proto si jej Dan Brown pro svůj román vybral.
Bastion a scéna před sestupem
V Tajemství všech tajemství se Bastion U Božích muk stává místem klíčové scény těsně před finálním sestupem do podzemí Folimanky. Brown přitom intuitivně zachytil něco, co je do zdejší topografie doslova vepsáno po staletí, hradby tady vždy tvořily hranici. Na jedné straně Nové Město a kampus Karlovy univerzity, svět institucí, vědění a viditelné civilizace. Na druhé park Folimanka a hlubina pod Nuselským mostem, prostor, který si Pražané dodnes spojují s tím, co leží mimo jejich každodenní mapu. Výhled z bastionu na protilehlou siluetu Vyšehradu, skalní pevnosti plné dávných pověstí, zde tvoří dramatický vizuální kontrast s tím, co hrdiny čeká v betonových útrobách krytu. Brown mistrně využívá skutečné topografie místa, od bastionu se sestupuje přímo do parku, a odtud jen kousek ke vchodu do podzemního labyrintu.