Karel IV.

Dětství budoucího císaře nebylo šťastné. Otec Jan Lucemburský se obával konkurence a malého Karla nejprve uvěznil na hradě Křivoklát, daleko od matky a dosahu české šlechty. Teprve v sedmi letech byl roku 1323 odeslán na výchovu k francouzskému královskému dvoru, kde strávil sedm let. Matku Elišku Přemyslovnu od té doby již nikdy nespatřil – zemřela dříve, než se syn vrátil do vlasti. Na francouzském dvoře a na pařížské univerzitě však Karel získal vzdělání výjimečné na jakoukoli dobu. Hovořil plynně pěti jazyky – česky, německy, francouzsky, italsky a latinsky – a tato vzdělanost mu otevřela dveře k diplomatickému mistrovství, jež charakterizovalo celou jeho vládu. Ve vlastním životopisu Vita Caroli přiznává, že češtinu si po návratu musel znovu učit, neboť ji dlouhým pobytem v cizině zapomněl.

Cesta k moci

Na nátlak české šlechty se Karel roku 1333 vrátil do zpustošené vlasti a přijal titul moravského markraběte. Ještě před svou korunovací českým králem dosáhl roku 1344 jednoho z klíčových církevněpolitických úspěchů: prosadil zřízení samostatného pražského arcibiskupství, čímž vymanil českou církev z dosavadní závislosti na arcibiskupství mohučském. Prvním pražským arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic, osobnost přesahující svým významem hranice českých zemí. Při téže příležitosti byl slavnostně položen základní kámen katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Záhy prokázal svůj mimořádný talent správce a diplomatika. Po smrti Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku roku 1346, byl Karel zvolen římskoněmeckým králem a 2. září 1347 byl korunován českým králem Karlem I. Roku 1355 dosáhl nejvyšší mety: dne 5. dubna byl korunován v římské bazilice sv. Petra císařem Svaté říše římské a přijal číslovku Karel IV. Praha se tak stala sídelním centrem celé říše. Vedle toho byl Karel od roku 1355 také italským (lombardským) králem a od roku 1365 posledním korunovaným burgundským králem. Stal se tak osobním vládcem všech království Svaté říše římské.

Rytíř a válečník

Populární obraz Karla IV. jako zbožného sběratele ostatků a chladnokrevného diplomata zakrývá druhou, méně známou tvář tohoto panovníka, zkušeného válečníka a vášnivého rytíře. Otec Jan Lucemburský ho roku 1331 povolal do severní Itálie, aby hájil lucemburské državy. Karel tam okamžitě poznal nebezpečí italského prostředí: již třetí den po příjezdu bylo jeho družině podáno k snídani otrávené jídlo, Karel ho naštěstí nesnědl, protože se právě účastnil mše. V bitvě u San Felice mu pod tělem padl kůň a situace vypadala beznadějně, přesto ji dokázal obrátit ve vítězství. V šestnácti letech byl za prokázanou statečnost pasován na rytíře.

Svou bojovou dráhu nezapřel ani v pozdějších letech. Účastnil se tří křížových výprav do Litvy, obléhal Krakov a byl přítomen bitvě u Kresčaku roku 1346, kde padl jeho otec. Osobně vedl vojsko i proti lapkovskému rytíři Mikuláši z Potštejna, který za své zbojnictví nakonec zaplatil životem. Jako král se turnajů oficiálně účastnit nemohl – bylo to považováno za nedůstojné panovníka – přesto se jich Karel tajně zúčastňoval v přestrojení. Jednou byl při turnaji vážně zraněn a na několik měsíců se musel stáhnout z veřejného života. Jeho kosterní pozůstatky a dobové portréty nesou stopy bouřlivého života: přihrbená postava, vychýlený nos a sečná jizva táhnoucí se z levé strany čela pod pravé oko jsou fyzickými svědky toho, že tento panovník uměl se zbraní v ruce zacházet stejně dobře jako s diplomatickým perem.

Zlatá bula, Maiestas Carolina a uspořádání státu

Ihned po korunovaci se Karel pustil do budování pevných státních institucí. Roku 1355 se pokusil vydat nový zemský zákoník Maiestas Carolina, který měl posílit královskou moc a upevnit řád v zemi – šlechta jej však odmítla a Karel zákoník raději odvolal s poukazem na to, že shořel v krbu. Zachovalo se přesto několik opisů, jež dokazují jeho průkopnický právní obsah.

Trvalé říšské dílo přinesl rok 1356, kdy Karel vydal Zlatou bulu, základní ústavní dokument Svaté říše římské, který upravoval volbu německých císařů a stabilizoval politické poměry v říši. Platil až do zániku Svaté říše roku 1806. Dokument zaručoval kurfiřtům – volitelům císaře – rozsáhlá práva a privilegia a zároveň potvrzoval výjimečné a nezávislé postavení českého království v rámci říše. Zlatá bula je dodnes považována za jeden z nejvýznamnějších právních dokumentů středověku.

Praha jako srdce říše

Karel učinil z Prahy metropoli evropského formátu. Dne 8. března 1348 vydal zakládací listinu Nového Města pražského, jehož centrum tvořilo dnešní Karlovo náměstí, které bylo ve své době největším náměstím středověké Evropy a dodnes patří mezi největší evropské náměstí. Nové Město bylo od počátku zamýšleno jako česká čtvrť – zatímco Staré Město obývali převážně Němci, Nové Město Karel osídlil Čechy. Téhož roku 1348 dal Karel zbudovat Emauzský klášter na Novém Městě pražském pro mnichy slovanské liturgie, čímž vědomě navazoval na cyrilometodějskou tradici. Dne 7. dubna 1348 slavnostně otevřel Karlovu univerzitu, první vysoké učení ve střední Evropě severně od Alp, měla čtyři fakulty, artistickou (filozofickou), lékařskou, právnickou a teologickou, výuka probíhala v kolejích, z nichž nejslavnější je Karolinum. Základní kámen Kamenného mostu přes Vltavu byl položen 9. července 1357 v 5 hodin 31 minut, rok, den, měsíc, hodina i minuta dohromady tvoří číselnou sekvenci 1 3 5 7 9 7 5 3 1, která je palindromem – čte se stejně zleva i zprava. Tato shoda nebyla náhodná, Karel byl fascinován mystikou a astrologií a data svých nejdůležitějších počinů vybíral záměrně. Devítka uprostřed sekvence byla ve středověké symbolice číslem dokonalosti (3 × 3, trojnásobná Trojice), celá číselná řada stoupající k vrcholu a zrcadlově klesající zpět může symbolizovat samotný oblouk mostu – a palindrom jako takový věčnost díla, které nemá začátek ani konec. Tento rok 1348 patří k nejplodnějším letům Karlova panování. Praha se rozlohou a počtem obyvatel zařadila mezi největší města tehdejší Evropy.

Praha Karlovy doby zářila novými stavbami a uměleckými díly. Císař dal přestavět Pražský hrad a pokračoval ve stavbě katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha, jejíž výstavbu vedl nejprve Matyáš z Arrasu a po jeho smrti slavný stavitel a sochař Petr Parléř. Vyšehrad povýšil na duchovní symbol přemyslovského odkazu a záměrně budoval kontinuitu mezi novou lucemburskou dynastií a slavnou minulostí českých králů. Roku 1348 také dal postavit hrad Karlštejn jako bezpečnou schránu pro říšské korunovační klenoty a sbírky svatých relikvií. Nechal vybudovat i Hradčany jako čtvrť poblíž Pražského hradu. V dobách hladomoru nechal na Petříně vybudovat Hladovou zeď, čímž zajistil chudým lidem práci i obživu.

S Karlovým jménem je spojen i vznik západočeských lázní. Podle tradice objevil císař léčivé termální prameny díky nehodě při lovu, jeho psi při honbě za jelenem spadli do horké vody. Poté, co Karel pramen vyzkoušel na svou nemocnou nohu a pocítil úlevu, nechal na tom místě vybudovat město, které po sobě pojmenoval Karlovy Vary.

Patron kultury a vzdělanosti

Karel IV. byl sám literárně činný. Napsal vlastní životopis Vita Caroli, jedinečný dokument středověké introspekce, a dále Legendu o sv. Václavovi, Morality určené jeho nástupcům a řadu teologických a právních spisů, vše latinsky. Jako hluboce zbožný panovník podporoval snahy o mravní obnovu církve, povolal do Prahy kazatele Konráda Waldhausera a podporoval Milíče z Kroměříže, jehož kázání předjímala pozdější husitské reformní myšlenky. Udržoval přátelské styky s básníkem Francescem Petrarkou. Dvorní malíř Mistr Theodorik vyzdobil kapli Karlštejna ikonografickým programem, jenž nemá v tehdejší Evropě obdoby. Architekt Matyáš z Arrasu a po něm Petr Parléř vtiskli pražské gotice mezinárodní rozměr.

Strahovský klášter, Klementinum, Karlštejn, Křivoklát, hrady Kašperk a Radyně, všechny tyto stavby nebo jejich zásadní přestavby nesou Karlovu pečeť. Císař chápal architekturu jako politický nástroj, okázalost jeho staveb měla světu demonstrovat moc a kultivovanost českého království.

Sběratel relikvií a zbožný panovník

Karel byl hluboce věřící člověk a vášnivý sběratel světeckých ostatků. Shromáždil jednu z největších sbírek relikvií v tehdejší Evropě, pro něž nechal vyrábět překrásně zdobené zlaté relikviáře, a v jejich uchování viděl duchovní ochranu svého království. Slavnostní vystavování říšských korunovačních klenotů a ostatků přitahovalo do Prahy tisíce poutníků z celé Evropy a povznášelo město na úroveň předních křesťanských poutních míst. Korunovační klenoty jsou dodnes uchovávány v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.

Odkaz Otce vlasti

Karel IV. zemřel 29. listopadu 1378 na Pražském hradě na zápal plic a byl pohřben v katedrále sv. Víta. Zanechal zemi v rozkvětu, s pevnými institucemi a mezinárodní prestiží, které se v takové míře již nikdy neopakovaly. Česky vládl jako Karel I., v čele říše jako Karel IV. Titul Pater Patriae, Otec vlasti, mu byl poprvé propůjčen na pohřbu arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi a zůstává nejpřiléhavějším shrnutím jeho odkazu. V anketě Největší Čech, kterou uspořádala Česká televize, obsadil Karel IV. první místo.

Pro návštěvníka Prahy je Karel IV. přítomen na každém kroku. Jsou to jeho vize, jeho odhodlání a jeho prostředky, které daly podobu středověkému městu, jež obdivujeme dodnes. Karlův most, Karlova univerzita, katedrála sv. Víta, Nové Město, to vše jsou kameny jediné stavby: velkolepého projektu panovníka, který učinil z Prahy srdce Evropy.